Scarlet Letter - 1. DÍL

7. března 2014 v 19:00 | Meredith. |  Scarlet Letter.
V posledních dnech jsem zvažovala možnost, že bych tuhle povídku nedopsala. Ani nevím proč, ale napsat další díl bylo pro mě neskutečným utrpením, pořád sjem vše přepisovala, rozčilovala se a tak dále. Ale nakonec z toho vzniklo tohle a já mám na vás prosbu, napište, co si myslíte! Prosím.
Díl je věnovaný Káje, protože je strašně zlatíčko a já ji zbožňuji!
Title: Scarlet Letter | By: Meredith | Part: 1




Harry's pov
Myslím, že ještě nikdy jsem nebyl natolik nervózní. A i kdyby ano, rozhodně to nebylo z něčeho takhle banálního. Strach mi proudil v žilách a ovládal všechny mé reakce. A nejen je. Když jsem pomalým krokem směřoval přes poloprázdné parkoviště ke vchodu školy, připadalo mi, že nijak své tělo neovládám. Že prostě jen plní něčí rozkazy. Něčí. Ale určitě ne moje. Okřikl jsem se v duchu za takové myšlenky. Byly divné. Já jsem byl divný. Jasně že ovládám své tělo, jen jsem byl prostě maličko, možná trochu víc, nervózní z toho, že tohle je můj poslední rok na téhle škole. Navzdory rozpoloženosti, která ovládala mé tělo, jsem se snažil usmívat, ale všechny mé svaly v obličeji mě zrazovaly a já podvědomě tušil, že mi na obličeji pohrává něco jako úšklebek.
Nohu jsem podkládal před tu druhou a snažil se mít svůj pohled zafixovaný do země. Ačkoli jsem se řadil mezi ty starší, přeci jenom jsem byl v posledním ročníku střední školy, stejně jsem měl strach. Strach z jakéhokoli trapasu, které obvykle přitahuji jako magnet.
Povzdechl jsem si a na chvilku odlepil svůj zrak od země a rozhlédl se okolo sebe. Lidé se zde bavili po malých hloučkách, objímali se, smáli a s největší pravděpodobností si zdělovali své zážitky z léta. Přemýšlel jsem, jestli by bylo hodně blbé se k nim přidat, a i když jsem si uvnitř byl jist, že by to nikomu nevadilo, jsem tu myšlenku zavrhl, protože jsem zrovna spatřil Louise. Svého ztřeštěného kamaráda. Parťáka ve všech zločinech. Mé spřízněné duše, i když na něco takhle banálního nevěřím.
"Harry." Taky si mě všiml. Koutky úst se mi rozšířily do úsměvu, který jsme se snažil už od rána vyčarovat na mé tváři. Nadechl jsem se a vydal se směrem k němu. Nechápal jsem proč, ale vědomí toho, že je tu se mnou, mi zvyšovala každou chvílí sebevědomí.
"Louisi." Taktéž jsem ho oslovil jeho křestním jménem, jako by to bylo něco předem domluveného. Něco speciálního, co by nás dva spojovalo. Jenže to tak nebylo. Byl to prostě jen normální, v rámci možností, pozdrav mezi dvěmi přáteli.
"Jaké jsi měl prázdniny?" pokračoval Louis a provrtával mě pohledem, až jsem zvažoval možnost, že bych mu řekl o všem svých obavách, které mě zužovaly. Ale byl jsem si celkem i jist, že vím, co by následovalo. Podíval by se na mě pohledem, který jako by se ptal, zda jsem v pohodě. Pak by zakroutil nad tím hlavu a změnil téma.
Ne, nebudu mu nic říkat.
Místo toho jsem se tedy zprudka nadechl a těšil se z pocitu, jak se mi plíce naplňovaly vzduchem. Pak jsem vydechl a až pak odpověděl: "Fajn." Někteří lidé prý do málo slov umí dát hodně, já to nedokážu i přes to, jak moc se snažím. Cítil jsem, jak se na mě upírá svůj pohled a čeká, až se rozpovídám.
Ale ať jsem přemýšlel sebevíc, nenapadalo mě žádné téma, žádný zážitek, který by stál za to, abych ho řekl. Protože mám-li být upřímné, celé mé léto nestálo za nic. První dva týdny jsem ztrávil se svou milovanou rodinou někde v Evropě, což bylo docela cool, ale na druhou stranu zbytek prázdnin jsem ztrávil zazlený doma a pařil jednu počítačovou hru za druhou. A to vážně nejsou zrovna ideální prázdniny.
Louis mě pořád propaloval pohledem, až jsem si začal připadat jako největší sobec, že svému nejlepšímu, a zároveň jedinému, kamarádovi nechci nic říct, ale nikde přeci není napsané, co musí kamarád říkat druhému. Raději jsem místo toho přesunul pozornost na něj.
"Co ty a prázdniny? Neříkej mi, že jsi nepodnikl něco hodně dobrého." Byl jsem na sebe pyšný za něco takového, protože málokdy jindy se mi podařilo sestavit větu, která by působila takhle.
"Byl jsem s rodiči v Kanadě. To bylo vážně něco. Škoda jsi nemohl jet s námi. Viděl jsem několik fotbalových utkání a odkoukal několik vážně dobrých prvků do fotbalu a musím říct, že je jisté, že letos se dostaneme do týmu..." Louis pořád mluvil a já na chvíli ucítil podnutí žárlivosti. Žárlil jsem, že o prázdninách zažil něco takového, protože moje zážitky z Evropy se skládaly z toho, jak jsem trávil čas plaváním v moři, se svým mladším bratrem stavěl hrady z písku a se sestrou Chloe si vyprávěl nejrůznější zážitky ze střední. I když ty moje byly většinou výmysly, protože já nikdy nepodnikl, nebo nezažil něco, co by stálo za vyprávění.
"Posloucháš mě?" Cítil jsem, jak se mi zasouvá Louisův loket do žeber a způsobuje mi tak nemalou bolest s cílem zajistit si mou plnou pozornost.
Sykl jsem bolestí a jediným mrknutím oka jsem zahnal všechny myšlenky, které mi okupovaly mysl a neměly tam nic dělat. Hlavně ne v tuhle chvíli. Hlavu jsem stočil směrem k němu, k jeho pohledu, kteřý přímo čekal na mou odpověď. Neměl jsem sebemenší ponětí, na co se mě ptal a tak jsem jen mírně pokrčil rameny a prohodil: "Půjdeme už dovnitř?" Jakmile ta věta poustila mou pusu, měl jsem obrovskou chuť si nafackovat. Kdo se zeptá na něco takového?
Jediná odpověď, tedy kromě , která mě napadla, byl nějaký šprt, který strávil celé prázdniny biflováním všech knih, které si našel a netoužil po ničem jiném, než zaperlit ve třídě.
A to já vážně nejsem.
Vždyť jsem za celé prázniny neotevřel jedinou knihu, nepočítá-li se ta o motorkách, kterou jsem si koupil na letišti.
"Už? Vždyť máme ještě deset minut." Povzdechl si vedle mě Louis a provrtával mě pohledem, který úplně říkal, ty jsi se snad přes prázdniny zbláznil.
Znovu jsem pokrčil rameny, ale tentokrát jsem to nedoprovodil žádnými slovy. Prostě jsem se jen zatvářil jako hráč pokru, to jsem odkoukal z jednouho filmu, a ledabilým krokem zamířil kde vchodu školy.


I když to vlastně byla největší chyba v mém životě, proč jsem jen Louise neposlechl a nezústal tam?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dads Dads | 7. března 2014 v 19:45 | Reagovat

Ahoj :)
Hodím ti sem zhodnotenie oboch častí, ak ti to nevadí:)
K prológu...
Aj keď sa mi v češtine číta nie najlepšie, dosť ľahko som sa prelúskala riadkami tvojej poviedky. No niečo ma stále nútilo preskakovať riadky a nečítať súvisle. Možno ma len nezaujala vonkajšia kompozícia textu, to, že odstavce neboli odsadené od kraja a tak nejako sa mi zliali.
No keď sa presuniem  obsahu, ten mi nevadil ani v najmenšom. Pekné, rozvinuté opisy a priama reč bez chyby boli potešením nielen pre moje korektorské oko, ale aj pre čitateľskú dušičku. :3
Čo sa týka tejto časti, platí viac-menej to, čo u prológu.
V niektorých vetách mi možno trošku vadil slovosled, poprípade samotné príliš skoro useknuté vety, ale veľa záporov tu nebolo. Prevážili ich klady.
Ak by som mala túto poviedku zhodnotiť celkovo, povedala by som, že je to pekný nadpriemer. Nie je ako tie, ktoré človek nájde na každom rohu(resp. na každom druhom blogu), no nie je to ani nič, pri čom by som dychtivo lapala po ďalšej kapitole. Ale nehovorím, že sa to nemôže po pár kapitolách zmeniť. Uvidím, možno si túto poviedku niekam uložím a budem čítať aspoň úryvky nových kapitol, možno ma s vývojom deja zaujme natoľko, že sa stanem jej pravidelným čitateľom.
Každopádne, prajem veľa úspechov a pevných nervov pri písaní :)

S podravom, Dads.

2 Marrei Marrei | Web | 9. března 2014 v 13:59 | Reagovat

Proč jsi mi nenapsala, že už je tu druhý díl, má drahá beto? O:)

Líbí se mi to, i když het obyčejně vážně nečtu (a pak tu jsou ty hříšné myšlenky, kdy přemýšlím, zda je Louis skutečně jen kamarád...). Ale zajímá mě, jak to vlastně bude dál. I když takové tušení, s kým se srazí ve dveřích, přeci jen mám. ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama