Scarlet Letter - PROLOG

16. února 2014 v 18:48 | Meredith. |  Scarlet Letter.
Zdravím, první povídka, kterou bych bez dalšího přepisování mohla dovést do zdárného konce! Jedná se o pohled do budoucnosti a v první kapitole (která by třeba mohla být zveřejněná už zítra) se vrátíme o deset měsíců zpět.
Title: Scarlet Letter | By: Meredith | Part: Prolog




Dlaní jsem objala madlo kliky, opatrně ji zmáčkla, aby uvolnila dveře z pantu a já mohla vejít dovnitř. Dveře jemně zaskřípaly, jak se pomalu zvětšovala škvíra, kterou jsem se měla protáhnout do teplé místnosti ředitelny. Nadechla jsem se zprudka, jako bych si něčím takhle banálním mohla dodat odvahu, která mi chyběla.
Na krku mě pálilo laciné postříbřené srdíčko, které jsem od doby, kdy mi ho připnul okolo krku, snad ani nesundala. Stalo se součástí mě samotné a věděla jsem, že kdybych ho neměla, tak by činilo problém i dýchat.
"Slečno Mathews," přerušil mě náhle ženský hlas a já na chvíli strnula, pravou rukou si prohrábla své, v tu chvíli ne moc upravené, vlasy. Cítila jsem, jak se mi tenký kroužek ze zlata zadrhává o zacuchané konečky. "Nebo snad paní?" Cítila jsem, jak mé tváře začaly nabírat červený nádech, nad tou ironickou poznámkou ředitelky školy.
Už jsem se skoro nadechovala, abych ji ujistila, že vdaná ještě nejsem, že je to jen zásnubní prsten, ale veškeré mé protesty byly zastaven autoritativním zvednutím ruky. Zvláštní, že tak jednoduché gesto má tak obrovský účinek.
"Ale to není důvod vaší návštěvy zde," opět pokračovala a já pociťovala její hlas jako ledové ostří, které se pozvolna odíralo o moji pokožku, na níž zanechávalo husí kůži. Věděla jsem, proč tu jsem.
"Já vím," dostala jsem přidušeně ze sebe a raději si odkašlala, ve snaze povolit ten divný tlak na mých plicích, jež neustále dráždil můj krk. Odkašlala jsem si znovu a cítila, jak se mi ústa plní slinami. Polkla jsem.
Celou dobu jsem cítila, jak mě má nadřízená pozorovala opovrhujícím pohledem.
Celé mě těl ovládalo nutkání se zvednout a s křikem vyběhnout. Nechat nohy, aby mě dostaly daleko od téhle situace. Daleko od budoucnosti, která mi nevěstila nic dobrého. Ale hlavně co nejdál od nich.
"Slečno?" opět mě probral ten ledový hlas a mě polil stud. Nepatrně jsem zvedla hlavu a zadívala se do hnědých očí, ve kterých se nedalo zahlédnout nic jiného než hněv a nenávist. Chtěla jsem uhnout pohledem, otočit hlavou a sledovat kapky deště, jak nevinně dopadají na okenní tabuli, po které s volností klouzaly.
Jak moc jsem si přála být kapkou průzračné vody, která vždy zmizí z povrchu země, když skončí její úkol.
"Nebudu mluvit okolo horké kaše, nemám to ráda, ale to asi vy víte," opět zazněl ten její hlas a já opět pohlédla do její tváře. Sledovala jsem ty tvrdé rysy, rty stisknuté do úzké linie a nepřístupné oči. Zavrtěla jsem lehce hlavou a pokývla jí mírně, jako bych snad souhlasila. "Jistě si pamatujete, jak jsem podepsala ten štos papírů." Jak bych na to mohla zapomenout, ptala jsem se sama sebe s malou dávkou ironie. Zapomenout na den, kdy jsem strávila jen dvě hodiny podepisováním všemožných pravidel. Chtěla jsem se suše zasmát, dát najevo svůj názor, ale realita mě dostihla dřív. Dřív než jsem cokoli dokázala udělat. Dřív než jsem stačila udělat něco tak banálního, jako je se nadechnout, jsem cítila, jak se mi sevřelo hrdlo. Hlava mi začínala těžknout a tělo ochabovat. Bylo jedině dobře, že jsem seděla. Ruka mi rychle vystřelila k čelu, na které jsem ji položila automaticky a cítila, jak mi horko prostupuje do dlaně.
Měla jsem teplotu, nebo se mi to jen zdálo v návalu toho všeho?
"Vidím, že vám to došlo." Jízlivá poznámka se mě dotkla, ale nedávala jsem to na sobě znát. Hlava se mi točila, ale i přesto jsem udržovala ve tváři chladný výraz. Jako pravá herečka jsem si nasadila masku a hrála roli, která se ke mně vůbec nehodila.
"Doufám, že tedy chápete, že tohle je konec. Definitivní. Věci si odneste do konce týdne." Krátké věty se mi zařezávaly do ušních bubínků a srdce se mi trhalo na miliony kousků. Konec. Konec všeho, na čem mi kdy záleželo. Aniž bych nad tím přemýšlela, zvedla jsem se ze židle a vydala se nepřítomně směrem ke dveřím. Tak moc jsem chtěla vypadnout. Daleko a už nikdy se nevrátit.
"Jen, slečno, prosím podepište ukončení smlouvy. Bude to lepší pro nás pro všechny," její hlas za mnou zněl poněkud mírněji, než doposud, ale mně to bylo jedno. Absolutně jedno. Opět jsem nad svými kroky našla kontrolu a nasměrovala je zpátky ke stolu, kde už ležel bílý papír, který přesně udával mou budoucnost. Do ruky jsem uchopila propisku, která ležela opodál, a v rychlosti načmárala svůj ledabylý podpis. Oči mě pálily a cítila jsem, jak se jedna osamělá slza vydávala po tváři, až na konec skončila na papíře, kde rozpila můj podpis.
Nevadilo mi to.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marrei Marrei | Web | 16. února 2014 v 19:04 | Reagovat

Ne že bych zrovna měla v oblibě ráda prology z budoucnosti, ale tento je skvělý. Zajímalo by mě, co se vlastně stalo, a kdo v tom má prsty, víš? ^^
A že tu další kapitola bude brzy, hezky prosím. O:)

2 Nessa Nessa | 16. února 2014 v 19:29 | Reagovat

Nessík bude zlobivý muž :DD
Dith, ty víš, jak miluju tuhle povídku :33 a dokonce jsem četla i pád dílů a vím, jak boží to bude. Těším se na tvého Stylese :33 Hihi ^^

3 Keredith Keredith | 16. února 2014 v 19:55 | Reagovat

Moc krásný:-), těšim se, až si přečtu další kapitolu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama