Free mind; free life

25. února 2014 v 13:24 | Nessa |  FanFictions
Title: Free mind; free life | By: Nessa
Jednodílná
Když Nessík uvažuje o svobodě.





Nemůžeš být opravdu šťastná, když taky nejsi někdy nešťastná. - Delirium
Říká se, že ke štěstí stačí málo. Jen vůle jít za svými sny. Jenže všechno je na úkor něčeho jiného, mnohdy i důležitějšího, než si v tu chvíli uvědomujeme. Jít za svým snem, je jako sbalit pro vás důležité kousky života do jednoho kufru a ten zbytek za sebou nechat ležet, jako plechovku na ulici, kterou zvednete jen tehdy, když vidíte, jak moc důležité je ji zvednout a odnést do koše, protože kdybyste to neudělali vy, nedělal by to nikdo. Váš život je vaše volba, vaše sny, ale někdy si sny vyberou vás a je jen na vás, jestli zvednete kufr s životem a odejdete, nebo zůstanete. Na takové rozhodnutí je třeba chápat svoje cíle, ne jen jen vlastnit. Ale když své cíle nepochopíte, není proč se rozhodovat. Stačí jen odejít. A to jednou jeden chlapec udělal. Vyzvedl svůj kufr ze země, políbil svou matku na tvář, pohodil kudrlinami a odešel. Neuvědomoval si, co všechno za sebou nechává. Uvědomoval si ale sebe a svoje přednosti. Jenže na to pak doplatil, stačily jen čtyři roky na to, aby pochopil.
Jen ti, co jednou svobodu ztratily, si uvědomují její váhu. -Atlas Mraků
Pochopil, co je to být vázán a díky tomu si začal uvědomovat pojem 'svoboda'. Jeho život byla jen směsice obyčejných událostí, které jsou v životě každého, a až když ten život ztratil a vyměnil ho za slávu a požitky, uvědomil si, o co přišel. Ale už bylo pozdě.
*****
Kráčel téměř prázdnou ulicí, sledoval žvýkačky a odpalky od cigaret při hledění na špičky svých bot. Doprovázela ho téměř neodbytná frustrace, vznášející se za ním jako papírový drak ve větru. Byl to důvod, proč svou maličkost nesl po chodníku už při východu slunce. Jeho kudrliny se leskly v žluto-oranžovém světle vycházejícího slunce, jeho obličej byl zamračený a jeho kroky mířeny na místo, které v poslední době navštěvoval častěji než vlastní postel. Šel svižně a silnice přecházel bez rozhlédnutí. Na ničem nezáleželo, všechno bylo mimo jeho priority, zajímala ho jen lavička v parku, na kterou se bude moct posadit a sledovat třpytící se jezírko a naslouchat šeptání přirody v lehkém ranním větříku, které bylo doprovázeno prozpěvováním ptáčků a tvoříce tak harmonickou chvíli, nerušenou nikým. Pod jeho kudrlinami, kůží a lebkou, kde se skrýval mozek, zuřila bitva. Bojovaly tam mezi sebou dva životy. Odlišné životy, krásné životy. A on nevěděl, který si vybrat. Nevěděl skoro nic. Jeho tvář se trochu rozjasnila, když se před ním objevil malý, zapadlý parčík, kde trávil rána, kdy nechtěl nikoho vidět. Pocítil úlevu, která rozjasnila jeho tvář, když konečně dosedl na tmavou lavičku ze dřeva. Ale úleva rychle odezněla, když si uvědomil, že tahle chvilka nebude nekonečná. Přál si, aby tu nemusel sedět a léčit ai svoji poraněnou dušičku. Byla to jeho blbost, že tu teď sedí a on to věděl. A co ho trápilo ještě víc, bylo to, že s tím už nic neudělá. Že už si vybral. Že je to nevratné. Kéž by si to uvědomil i před tím. Ale tehdy nevěděl o životě zhola nic, ani teď neví skoro nic, jen to, že život není fér. Kudrnáč se roztáhl na lavičce. Paže si opřel o opěradlo a nohy natáhl před sebe, aby mohl překřížit kotníky před sebe. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Snažil se vyprázdnit svou mysl. Možná se snažil vybavit si některé momenty z dětství. Začínal být tak trochu sentimentální.
Na jeho tvář spadla malá deštová kapka. Harry sebou polekaně cukl, ale oči neotevřel. Chvilku se nic nedělo s pak se konečně rozpršelo. Miloval ten pocit, kdy vám obličej zmáčela studená dešťová voda, kdy se vám oblečení pomalu, ale jistě nasakovalo vodou. Miloval ten těžký vzduch, tu vůni deště, ten nádherný rytmus. Miloval déšť. Na jeho tváři seobjevil malý úsměv. Jenže pak ho něco vyrušilo. Oči nechával stále zavřené a zamračil se. Někdo zpíval, nádherně a hlasitě.
"I'm singin' in the rain
Just singin' in the rain
What a glorious feelin'
I'm happy again.
I'm laughing at clouds.
So dark up above
The sun's in my heart
And I'm ready for love..." hlas se přiblížil a pak ztichl. Harryho obličej zůstal absolutně uvolněný. Zpívání v dešti. Znělo to překrásně.
"Pane?" Ozval se hlas, ale kudrnáč nereagoval na dívčí hlas. "Ježiš, snad neni mrtvej," zaklela dívka tiše a opatrně šťouchla prstem to Harryho.
"To nejsem," ozval se chraplavě a konečně otevřel oči, aby pohlédl na úlekem poznamenanou dívku. Chytila se za srdce a vydechla.
"Díky Bohu. Nevím, co bych dělala," zasmála se nervózně a Harry se na ni nuceně usmál. Sjel si ji pohledem. Od černých martensek, přes tmavé jeansy, černou bundu, až k tváři obklopené karamelově hnědými, teď absolutně promočenými, vlasy. Mohlo jí být patnáct, ne víc.
"To ty jsi tu zpívala?" Zapíchl svůj pohled do jejích modro-zelených, obrovských očí.
"No... tak trochu," zamumlala nejistě a s červenými tvářemi sklopila pohled. Zvedla pohled a pokývla k volnému místu na lavičce. Harry si odkašlal a posunul se kousek dál, aby si dívka mohla přisednout. Posadila se a podívala se na něj. Pozoroval ji. Fascinovalo ho to, že ta dívka klidně šla parkem a bylo jí jedno, jestli ji někdo slyší, jestli zpívá dobře. Ona prostě zpívala.
"To je ti to jedno?" Vyslovil otázku, která ho napadla jako první.
"Cože?" Zasmála se. Nervózně si poposedla a upřela na něj pohled plný nejistoty.
"Myslel jsem... nevadí ti, že by tě někdo mohl slyšet? Jak zpíváš?" Zamumlal. On byl zvyklý na zpívání na veřejnosti. Miloval to.
"Ne. Můžu si dělat, co chci. Jsem člověk a mám svoje práva. A můžu si zpívat kdykoli se mi zachmu," vysvětlila mu svou teorii a ušklíbla se.
"Jestli můžu být vlezlá," začala po krátkém tichu, kdy na ni Harry jen nevěřícně zíral, "co tu vlastně děláš ty? Někdo, jako ty, by asi neměl jen tak sedět na lavičce... sám,"
"Nejsem tu sám," dostal ze sebe pár slov.
"Neodpověděl si na otázku," zamračila se. Absolutně ho vyvádělo z míry, jak nenuceně s ním jednala. Jako by se znali roky.
"Chtěl jsem být sám. Přemýšlet," vysvětlil jí opatrně. Proč by se jí měl zrovna on zpovídat?
"Aha... trápí tě něco?" Podívala se na něj. Semkl rty do úzké linky. Kde brala tu drzost se jen tak zeptat někoho, koho vidí sedět na lavičce a zná se s ním bezmála pět minut? Tohle bylo absurdní.
"Co je to vlastně do toho?" Obořil se na ni. Štvala ho svou nebojácností a volností. Bylo jí jedno, jestli se znají, prostě se zeptala.
"Asi nic. Tak promiň. Nechtěla jsem urazit hvězdu tvého formátu," vyplivla sarkasticky a on už se nemohl více divit. Nejen, že ho tu drze zpovídá a anechává si ho myslrt, že neví, kdo on vlastně je, ale pak jeho nevědomost použije proti jemu samému.
"Co si to vlastně dovoluješ? Jsi jenom malá holka, další šílená fanynka. Nemám pravdu?" Vyštěkl, ochuzený o veškeré nervy.
"Ne, to fakt nejsem. Kdyby ano, už bych tě tu žadonila o fotku nebo autogram. Ve skutečnosti tě pozoruju už asi týden, taky sem chodím každý den, všímám si, ale ty zřejmě ne. Jsi absolutně zahleděný do sebe," vyčetla mu. Odfrkl si a zatvářil se nedostupně.
"Mám se nechat kritizovat od malý holky? Ty asi nevíš s kým mluvíš," zašklebil se posměšně.
"A tohle je tvůj problém. Dej si pozor, ať ti to nestoupne do hlavy." Mrkla na něj a zvedla se.
"Nemyslíš si, že jsi nějaká chytrá?" vyplivl pohrdavě.
"Ne, já jen nemám, co ztratit. Jsem svobodná," pokrčila rameny.
"Co ty můžeš vědět o svobodě?" Vyštěkl zhnuseně. Chtěl říct to samé o sobě.
"Asi nic, ale ty bys o tom měl něco vědět, ne?" A s těmito slovy se otočila. Harry tam jen zůstal sedět. Nevěděl, co na to říct, dokud se její hlas neozval znovu.
"Jestli chceš být svobodný, osvoboď svou mysl. Tím osvobodíš i sebe,"
Je důležité uvědomit si, jak moc velkou váhu svoboda má. Jak moc v životě znamená. Znamená všechno. A nejhorší je, když vám někdo svobodu vezme. Když vám vezme možnost žít. Vždycky, když si budete připadat svázaní, vzpomeňte si na slavné. I když se zdá, že si dělají, co chtějí, není to tak. Mají pokyny, které chodí shora, pokyny, které vy nedostáváte.
Osvoboďte svou mysl a osvobodíte svůj život.
Věnováno všem, kteří se cítí svázáni.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rush Rush | Web | 2. března 2014 v 19:05 | Reagovat

Dobrý podvečer, dámy.
Obě zvlášť jsem  vás nominovala do 'Liebster Award Tag'
Pravidla soutěže a moje otázky najdete na tomto odkazu: "http://zavoj-sede-eminence.blog.cz/1403/liebster-award-tag"
Jestli se budete ochotné zapojit, budu moc ráda.
Rush

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama